Za okny jsou Sudety
Posílám do světa knížku zkušeností, vzpomínek a námětů k diskusi. Říkám si: Jak žít a nepopudit? Nezlobit a zůstat svým, neslevit a přeci žít mezi svými a nevnucovat jim své názory. Jde to jen těžko a bolí to. Každý má přeci právo na svůj názor. A přece jen: Je ten můj lepší, nebo není?
Žiji v českém pohraničí, v Sudetech a narodil jsem se, když odtud odcházeli sudetští Němci. Nedobrovolně. Přicházeli dosídlenci plni nadšení a rodili se jim děti. Vyrůstali jsme v jiném prostředí, než naši vrstevníci ve vnitrozemí. Naše hry, zájmy a přání byly jiné. Možná méně dětské, odpovědnější, stále v kontrastu s něčím, o čem druzí v Čechách, na Moravě, na Slovensku neměli ani ponětí. Naši rodiče měli jiné starosti než ti ve vnitrozemí.
Ne všichni jsme sami nad sebou zvítězili. Sudety, ač je dnes tak nejmenujeme, určily náš osud. Odtud pramení můj pohled na svět, ve kterém dnes žijeme.
